Internetová slevomanie v ČR vypukla před necelými dvěma lety a dnes už prý máme „na hlavu“ víc slevových portálů, než je jich ve Spojených státech amerických.

Český trh hromadného nakupování je totiž na rozdíl od zahraničních totálně přeplněný. V cizině běžně existuje jen několik desítek větších slevowebů, jež si vzájemně konkurují.

U nás jich máme 250 až 300, přičemž některé z nich jsou tzv. agregátory, to znamená, že slevy sdružují – prezentují aktuální nabídky ze všech stránek, jež je nabízejí.

O české zákazníky tak usiluje vedle velkých hráčů i vysoký počet malých, což s sebou přináší problémy. Ty jsou způsobeny – vedle vysloveně podvodných praktik – i skutečností, že někteří obchodníci neumějí slevy správně využívat a pak nejsou schopni zákazníky uspokojit. Stane se to například tehdy, když prodejce nenastaví dobře limit prodávaných poukazů a služeb.

Stížnosti narůstají

V poslední době se množí stížnosti lidí, kteří nebyli se zbožím nebo službami koupenými přes slevové portály spokojeni. Hodně jich směřovalo na restaurace: nejčastěji se spotřebitelé nemohli po zakoupení voucheru objednat ke konzumaci (dodavatel služby byl nepřístupný) či nabídka nebyla v deklarovaném rozsahu, případně s nimi personál podniku jednal jako s hosty druhé kategorie.

V takovém případě by se měl nespokojený zákazník obrátit na slevový server a nejlépe písemně ho požádat o vrácení peněz. Pokud neuspěje, má možnost svůj nárok vymáhat soudní cestou.

Raději větší portál

Problémům je ale vždy lepší předcházet. Chce-li člověk nakoupit přes slevový server, měl by si nejdříve pečlivě zjistit, zda je důvěryhodný.

To může napovědět jeho historie (tedy jak dlouho existuje a jakou pozici má na trhu) a hlavně spokojenost jeho zákazníků, kteří si rádi a čile na webech vyměňují zkušenosti.

Je tedy důležité vybrat si takový, který má pozitivní reference a už prokázal, že poskytuje kvalitní zboží a služby. Seriózní slevové servery si také pečlivě vybírají své obchodní partnery.

Proto se u nich nemusíme bát, že bychom narazili na nějakou podvodnou nabídku. S důvěrou se můžeme obrátit především na ty největší a nejznámější, kteří se na tomto trhu pohybují od samého začátku a udávají jeho směr. K nejvýraznějším hráčům patří zejména Slevomat, Zapakatel a Vykupto.

Nejdříve se zeptat

Více se múžete dočíst v celém článku Jak na slevové portály?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Do Prahy jste přijela nahrát písničky k „nejtrikovějšímu“ českému filmu Poslední z Aporveru. Čím vás režisér Tomáš Krejčí přesvědčil ke spolupráci?

Nemusel mě nijak zvlášť uhánět. Poslal mi e-mail, že by mě rád požádal o písničky k filmu. Setkali jsme se, když jsem měla v Čechách koncert v říjnu, řekl mi své představy, souhlasila jsem a napsala pár písniček.

Máte ráda fantasy?

Moc. Stejně jako sci-fi a pohádky. To byl jeden z důvodů, proč se mi nabídka líbila. Hlavně mě zaujal princip filmu, že zlo nejde přemoci větším zlem, ale jenom láskou. Bylo mi to blízké, protože s tímto tématem pracuju ve svých písničkách: láska, strach, světlo, temnota a vztah mezi nimi, hledání řešení.

Mluvila jste o písničkách, ale zatím se psalo, že nazpíváte tu titulní. Jaká je tedy definitivní verze?

Nahráli jsme jich pět. Filmovou hudbu dělal Ondřej Brousek, na mně nechali, kolik písniček napíšu. Měly být originální, mimozemské, aby si diváci mohli představit, že je můžou slyšet na jiné planetě. Byla to pro mě výzva, věděla jsem, že k písničkám musím přistoupit jinak, než kdybych skládala na svou vlastní desku.

Jak?

Hlavně pokud se týká výběru nástrojů – když vidlička nevypadá jako vidlička, nemůže tam být klavír. Samozřejmě jsme museli využít pozemské nástroje, jiné k dispozici nejsou (smích), ale pohráli jsme si s nimi ve studiu, snažili se přijít na nějaké zajímavé zvuky.

Jakou řečí zpíváte?

Písničky jsem natočila ve dvou verzích: v angličtině a aporverštině, což je jazyk, kterým se mluví na té tajemné planetě. S kamarády, které jsem měla s sebou, jsme si opravdu užili. Včetně Aidy, která hrála a zpívala na mé první sólové desce.

Aida pochází z Íránu a žije v Americe. Znala Česko?

Poznává ho až se mnou. Poprvé tu byla v květnu, přijely jsme společně na týdenní turné. Nejdříve jsem ji vzala domů, takže mou zem ochutnala nejprve přes maminčinu kuchyni. Pak jsme ji vozili na místa, která máme rádi – poznávala města, krajinu i lidi. Myslím, že se tu Aidě líbí a přijede znovu.

Pocházíte z Moravy, v Irsku jste si koupila dům, poslední rok žijete v Americe. Kde se cítíte doma?

Všude. (smích) Tady mám rodinu a kamarády, v Irsku jsem si vybudovala zázemí a našla další kamarády, v Americe taky. Na všech třech místech se cítím dobře. Na druhou stranu ať jsem kdekoli, někdo nebo něco mi chybí.

Nutí mě to vážit si toho, co mám teď a tady, nepřemýšlím o tom, co mi někde jinde utíká. Když přijedu do Česka, užívám si rodiče, kamarády, jídlo, jakmile odjíždím, jsem sice smutná, ale těším se na lidi a zvyky, které mám v Americe. Asi je to přirozené.

Kde počítáte, že budete vychovávat děti?

Zatím nevím. Moc neplánuju budoucnost, mám zkušenost, že cokoli naplánuju, vyjde pak jinak. Jako by to byla schválnost. (smích) Dělám hudbu, baví mě to, můžu být kdekoli.

Kdybych teď měla děti, muzice bych se takhle intenzivně věnovat nemohla. Až přijde čas, uvidíme, jaké místo k životu vybereme. Zatím jsme v Americe, ale myslím, že tam nezůstaneme napořád, láká mě to do Evropy.

Manžel si dovede představit stěhování?

Myslím, že by byl ochotný žít kdekoli, je flexibilní. I díky své práci – je zvukař ve studiu a muzikant, cestuje s kapelami. Ani jeden nejsme navázaný na jedno místo.

Jaký máte vztah k oscarové písničce Falling Slowly? Musíte ji zpívat na každém vystoupení?

Nemusím, ale i kdyby to tak bylo, nebránila bych se. Když muzikant ví, že lidé opravdu chtějí jednu jedinou písničku, měl by ji zahrát. Není to tak velká cena za to, že si koupili lístek a přišli.

Já Falling Slowly zpívám ráda všude, kde je příležitost. Neleze mi na nervy, přestože jsme ji hráli několiksetkrát. Asi se mi nikdy neobehraje, je nasáknutá vzpomínkami, které se mi vracejí, když ji hraju.

Písnička zazněla i v Simpsonových, jste jediná Češka, která se do kultovního seriálu dostala. Jak jste si s Glenem Hansardem dabérskou kreaci užili?

Byla to hrozná legrace. Scény ještě nebyly nakreslené, hlasy se namlouvají dřív. Scenárista a režisér poslouchají a říkají, co a jak pozměnit. Pak si teprve vyberou verzi, kterou budou animovat. Ve studiu se k nám chovali moc pěkně, přišli za námi i hlavní tvůrci seriálu.

Díl byl o tom, že Simpsonovi jedou do Irska na dovolenou a dělají si legraci z tamních lidí a míst. Jedna ze scén vypadala tak, že Homer a Bart jdou po Dublinu, nudí se a míjejí Glena, který hraje na ulici jako ve filmu Once.

Zahraje jim Falling Slowly, dají se do řeči, objevím se já a na rozdíl od filmu na Glena řvu, ať mi dá pokoj, že mám manžela, a vyhodím klavír, který mi poslal, z okna. Takže si to dělalo srandu i z nás dvou, což je v pohodě, protože to k Simpsonům patří.

Více se múžete dočíst v celém článku Markéta Irglová: Doma jsem všude. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

„Je absurdní, že lidé demonstrují proti klecovému chovu slepic a stísněným prostorám kravínů, když přitom sami sobě připravují stejné podmínky. A ještě to vydávají za pokrok!“

Na zuřivosti Jaroslava Čížka se podílí fakt, že se s kancelářemi typu open space zjevně nesžil. Jenže co naplat, ony to opravdu bývají ty „slepičárny dozorované Velkými bratry z hujerovských skleněných kukaní“.

„Moje práce spočívá v telefonování s desítkami lidí denně. Hrozně záleží na osobním přístupu k nim – s někým je třeba zažertovat jemně, s jiným drsněji, pro někoho najít soucit a jinému zase třeba poradit v osobních věcech.

Dokud jsem byl ve své minikancelářičce sám, dařilo se mi to výborně, šel jsem od úspěchu k úspěchu. Teď je nás v nové hale téměř šedesát a já jsem nahraný.

S pocitem, kolik lidí kolem mě poslouchá, se nedokážu naladit na stejnou komunikační rovinu s člověkem na druhém konci drátu. Snad je to ode mě stud, snad nejsem dost dospělý nebo dost profesionální. Ale prostě najednou jsou úspěchy tytam.“

Nezvládáš? Nevadí – přijde jiný

V tom Jaroslav Čížek zdaleka není sám. Otevřené kanceláře zvíci plaveckého stadionu přinášejí nejrůznější nepříjemnosti většině lidí, kteří jsou v nich nuceni pracovat.

Dokládá to řada zahraničních studií, předloni vydaná publikace Davida Michalíka a Petra Skřehota z pražského Výzkumného ústavu bezpečnosti práce i další (viz rámeček SOS: kdo nás zachrání?).

Více se múžete dočíst v celém článku Open space aneb lidé v kancelářském kotci. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.